Řecko

Řecko se oficiálně nazývá Helénská republika a nachází se na křižovatce Evropy, Asie a Afriky. Země má 11. nejdelší pobřeží na světě a okolo 1400 ostrovů. Na 80 % povrchu Řecka se skládá z pohoří a nejvyšší horou je Mount Olympus. V moderním Řecku jsou kořeny civilizace a je všeobecně považováno za kolébku západní civilizace. Země je rodištěm demokracie, politologie a vědeckých a matematických principů.

Řecko má zapsáno 17 míst na seznamu světového dědictví UNESCO. Moderní řecký stát byl založen v roce 1830 a stal se zakládajícím členem OSN, členem NATO je od roku 1952, EU od roku 1981 a eurozóny od roku 2001. Řecko je tržně orientovaná ekonomika s rozsáhlým veřejným sektorem a důležitým cestovním ruchem. Řecko je světovým hráčem v oblasti lodní přepravy, na druhou stranu je předním příjemcem pomoci EU.

Pantheon v Athénách. Autorem snímku je Onkel Tuca.

Pantheon v Athénách. Autorem snímku je Onkel Tuca.

Řecko je stát ležící v jižní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a rozkládající se na přilehlých ostrovech s hlavním městem Atény. Rozloha země je 131 940 km² a počet obyvatel necelých 11 miliónů, přičemž okolo 4 miliónů obývá Atény. Více jak 98 % obyvatel vyznává řecké ortodoxní náboženství a 1,3 % islám. Řecko čelí demografickému problému, kdy počet narození převyšuje počet úmrtí. Řecko má mnoho rozličných jazykově a kulturně národnostních menšin.

Historie

Pobřeží Řecka bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě. Po roce 800 př. n. l. začaly vznikat řecké městské státy, z nichž nejslavnějšími byly Sparta a Athény. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace. V roce 168 př. n. l. si Římské impérium podmanilo Řecko a stalo se jeho provincií, ale řecká kultura dominovala v celém východním Středomoří. Impérium se nakonec rozdělilo na Byzanc a Konstantinopol.

Od 15. století byl Konstantinopol, jehož jádrem bylo Starověké Řecko, pod nadvládou Osmanské říše. Během podmaňování Osmanů probíhalo ze strachu z Turků stěhování řecké inteligence do západní Evropy, což přispělo k nástupu renesance. Mnozí Řekové se stěhovali do hor, kde Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost a výsledkem bylo, že řecké horské klany si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět do nížin měst, která se postupně začala rozšiřovat. Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829 a postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem.

Pohled na hlavní město Řecka.

Pohled na hlavní město Řecka.

V první světové válce Řecko získalo severní Makedonskou provincii. V letech 1941 až 1944 bylo obsazeno Německem a k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, především Velké Británie. Po porážce komunistů organizovaným povstáním v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracii a v roce 1952 se stalo členem NATO a o dva roky později jedním ze zakládajících členů Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN). V letech 1967 až 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou, ve které bylo mnoho politických svobod omezeno, a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií a v roce 1981 získalo členství v Evropském společenství (ES).

Vnitropolitický systém

Státním zřízením je Řecko zastupitelskou parlamentní demokracií s vícestranickým systémem, který je zakotven v ústavě z roku 1975, jež také zahrnuje rozsáhlé občanské svobody. Prezident republiky Karolos Papoulias, zvolený poměrnou většinou parlamentu na dobu 5 let, je formálně hlavou státu, ale provádí velmi omezené vládní funkce.

Hlavou výkonné moci je premiér Antonis Samaras Jednokomorový parlament má 300 členů, kteří jsou volení tajným hlasováním na 4 roky. Řecko používá komplexní posílený volební systém poměrného zastoupení, který znevýhodňuje drobné strany a zajišťuje, že strana, která zvítězí v národních volbách, získá většinu křesel. Řecká parlamentní politika je založena na principu “dedilomeni”, tj. vyjádřené důvěře parlamentu a premiérovi a jejich administrativě.

Dlouhodobě nejsilnější stranou pravicového spektra je liberální Nová demokracie (ND) Antonia Samarase. Spolu s jejím protipólem levicově centralistické Panhelénské socialistické hnutí (PASOK) Evangela Vinezilos, stabilně získávaly přes 40 % hlasů. Obě strany se vyvinuly ze stran a směrů, které vznikly již v 19. století a vyznačovaly se těsnou spjatostí s osobnostmi svých vůdců, charismatičnost vůdců je dodnes významným fenoménem řecké politické scény.

Řecký premiér Samaros s německou kancléřkou Merkelovou. Autorem snímku je Matanya.

Řecký premiér Samaros s německou kancléřkou Merkelovou. Autorem snímku je Matanya.

Změna nastala roku 2012 po nepopulární úsporné vládě Lukase Papadimose, kdy Řekové opustili tradiční strany. Posun zaznamenala radikální levicová Koalice radikální levice (SYRIZA) Alexise Tsiprase, která se v roce 2010 oddělila od umírněných levicových intelektuálů a stala se druhou nejsilnější stranou. Dalšími významnějšími stranami jsou Nezávislí Řekové (ANEL), Zlatý úsvit (XA), Demokratická levice (DIMAR), Komunistická strana Řecka (KKE) a Ekologové zelení, kteří mají zastoupení v Evropském parlamentu, ale do řeckého parlamentu se zatím neprobojovali.

Ekonomika

Řecko je tržně orientovaná ekonomika s rozsáhlým veřejným sektorem. Řecko je světovým hráčem v oblasti lodní přepravy. Vývoz vyráběného telefonního zboží, vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část řeckých příjmů. Cestovní ruch také poskytuje vysokou část HDP. Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v této oblasti. Průměrný roční příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD. Nezaměstnanost koncem roku 2010 přesáhla 12 % s rostoucí tendencí. Na druhou stranu je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4 % jeho HDP).

Národní knihovna Řecka v Athénách. Autorem snímku je Юкатан.

Národní knihovna Řecka v Athénách. Autorem snímku je Юкатан.

Na přelomu tisíciletí se ekonomika údajně zlepšovala, protože vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do eurozóny k 1. lednu 2001. V roce 2004 byl předvídán ekonomický růst až o 4,5 % a další růst v budoucnu, ale nová konzervativní vláda odhalila Eurostatu, že předešlé poskytnuté hodnoty, které byly základem řeckého vstupu do Eurozóny, byly nepravdivé.

Po dohodě dala Evropská unie Řecku dva roky, aby dostalo svoji ekonomiku do pořádku v souladu s paktem stability a růstu. Za rok 2009 však dosáhl schodek řeckého rozpočtu téměř 13 % a po auditu ze strany EU bylo zjištěno další zkreslování údajů a skutečný schodek dosáhl 15,4 %, což je více než povolených 3 % v paktu stability.

Významné osobnosti

Periklés (500 př. n. l. – 429 př. n. l.)

Byl starověký řecký demokratický státník a politik. Do politického života vstoupil jako odpůrce aristokratické strany a zakrátko stal nejvlivnějším politikem Atén až do roku 430 př. n. l. Za svého působení zpřístupnil chudým vrstvám rozhodování při soudních procesech a v radě placením odměn.

Oslabil rozhodovací pravomoci areopagu (aristokraty ovládaná rada starších) odnětím dozoru nad státní správou, provádění zákonů, veřejnou mravností a politickým soudnictvím. Přiznal každému občanu právo podávat žaloby proti úředníkům nekonajícím své povinnosti a proti osobám ohrožujícím blaho státu. Každý úředník měl být před volbou prověřen zkouškou a zodpovídat se ze svého působení po vypršení úředního období.

Ve složité politice vztahů mezi řeckými státy se snažil zabránit válce se Spartou, ale Peloponéské válce zabránit nedokázal a nemalou měrou přispěl k porážce Athén. Periklés se také zasloužil o velkou výstavbu v Athénách a o rozvoj kultury a z jeho popudu bylo vybudováno mnoho veřejných staveb – opevnění Akropole, Parthenón, Propylaje, Odeion, stavby na agoře.

Antonis Samaras  (23. května 1951)

Je politikem a od 20. června 2012 premiérem řecké vlády a předsedou nejsilnější řecké pravicové strany Nová demokracie (ND). Od  30. listopadu 2009 byl vůdcem řecké opozice a dříve zastával rovněž funkci ministra zahraničních věcí a financí. V roce 1977 byl v regionu Messenia zvolen poslancem parlamentu za stranu Nová demokracie (ND). Roku 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu a ve volbách roku 2007 byl zvolen i do národního parlamentu, a proto rezignoval na místo v Evropském parlamentu.

V lednu 2009 nahradil ve vládě Kostase Karamanlise, ale jeho úřadování skončilo pádem vlády v říjnu téhož roku. V květnu 2012 jeho strana vyhrála volby s minimálním ziskem 109 mandátů, ale prezidentem byl Samaras pověřen sestavit vládu, která dle výsledků nutně musela být koaliční, což se mu avšak nepodařilo. Stejný neúspěch zaznamenal i jeho hlavní oponent Alexis Tsipras, a tak musely být volby opakovány. V červnových volbách strana posílila a získala 129 mandátů, stále nicméně neměla většinu. Premiér Samaras tedy sestavil menšinovou vládu s podporou stran Panhelénské socialistické hnutí (PASOK) a Demokratická levice (DIMAR) a stal se premiérem.

Laláková Martina

Zdroje

Business Info http://www.businessinfo.cz/

Euroskop https://www.euroskop.cz/

Wikipedia http://en.wikipedia.org/