Arabské jaro do jisté míry změnilo podobu současného arabského světa. Politika a situace v zemích severní Afriky a Blízkého východu se neustále mění a ani dva roky po začátku protestů, které měly za následek odstavení od moci mnohých autoritativních vůdců, nelze mluvit o jeho konci. Situace v Egyptě tomu dává za pravdu. A jak to vše začalo?
Protesty v Maroku. Autorem snímku je Magharebia.
Arabské jaro svrhlo řadu dlouholetých vládců napříč arabským světem. V přímém přenosu mohli sledovat obyvatelé celé zeměkoule pád prezidentů Husní Mubaraka v Egyptě, Ali Saleha v Jemenu, Muammara Kaddafího v Libyi, Ben Ali v Tunisku. V Sýrii vedlo Arabské jaro k občanské válce, jejíž konec je stále v nedohlednu. Jinde stačily částečné reformy. Jordánský král Abdullah II předal určité pravomoci, v Alžírsku skončil výjimečný stav, v Bahrajnu zase propustili politické vězně. Kde, kdy a proč začalo Arabské jaro? Na odpověď na otázku, jestli přineslo demokracii, jako to bylo při pádu východního bloku v Evropě na konci 80. let, si budeme muset počkat.
Muž, jenž to vše odstartoval
Na nesnadný život v Tunisku se snažilo upozornit několik mladých lidí sebeupálením, například Abdesslem Trimech se upálil 3. března 2010 v Monastiru. Zájem médií nicméně vzrostl až s Mohammedem Bouazizim, 26letého pouličního prodavače, který se na protest proti byrokracii a policejní tyranii zapálil v prosinci 2010 a na následky popálenin 3. stupně zemřel v lednu 2011 v nemocnici. Jeho hrob v Sidi Buzíd navštěvují státníci, aby uctili památku „mučedníka“, díky němuž byly zahájeny protesty, které svrhly autoritářské vládce.
Bouazizi žil v Sidi Buzíd, malém městě v západním Tunisku. Vystudoval vysokou školu, ale nemohl získat práci, proto prodával ovoce a zeleninu na ulici. Policie tvrdila, že ilegálně, jeho rodina naopak říká, že čelil policejní šikaně, protože neměl na to, aby jí platil úplatky. Další kontrola přišla 17. prosince 2010, kdy mu policie zabavila zboží. Bouazizi chtěl stěžovat, to ale mu nebylo umožněno. Údajně zde nastal onen spouštěcí moment, který vedl k sebeupálení Mohammeda Bouazize.
V čele Tuniska stál prezident Ben Ali od roku 1987.
Možná chtěl jen poukázat na svou zoufalou situaci, v jejíž podobné žila řada Tunisanů, ale jeho čin stál za začátkem Arabského jara nejen v Tunisku, ale v celé řadě dalších zemí. Jeho bratranec Ali Bouaziz zveřejnil video s upálením, které se ihned začalo šířit po sociálních sítích. Mohammed Bouazizi se tak stal symbolem Arabského jara.
Jeho rodina se setkala s řadou novinářů a i významných politiků, matka Mohammada Bouazizi Manúbía Bouazizi jednala s generálním tajemníkem Ban Ki-moonem a hodně cestovala. Po zpočátku přátelské atmosféře ve městě se situace změnila, a proto rodina Bouaziz odešla z Sidi Buzíd. Dostala od tuniské vlády 13 700 USD stejně jako ostatní rodiny revolučních „mučedníků“.
Šíření Arabského jara
Katarská televizní stanice Al-Jazeera našla video upálení Mohammeda Bouazizi na sociální síti Facebook a odvysílala ho. Viděla ho celá řada obdobně frustrovaných mladých lidí po celém arabském světě. „Al-Jazeera rázně ukončila monopol západních médií a vnesla do moderní žurnalistiky více důvěryhodnosti. Nechci tvrdit, že Arabské jaro zažehla jenom ona, ale výrazně přispěla k úspěchu protestujících,“ řekl Philip Seib, generální ředitel amerického úřadu pro mezinárodní vztahy.
Během týdne se protesty z města Sidi Buzíd rozrostly do celého Tuniska. Mezi prvními demonstranty byli především studenti a právníci. Přes kladné hodnocení Mezinárodního měnového fondu (MMF), který Tunisko chválil za ekonomickou výkonnost a liberalizaci, byla země sužována vyšší nezaměstnaností, než byla uváděna, a vysokou korupcí a klientelismem.
V zemi bylo rozvíjeno školství, ale vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé neměli uplatnění. Do státních funkcí se neměli šanci dostat, neboť vše bylo pod kontrolou nejbližšího okolí prezidenta Ben Ali. Protivládní demonstrace začaly v Tunisku díky obavě místního obyvatelstva ze státní moci. Zásahy proti protestujícím nebyly tak krvavé jako v dalších arabských zemích. Odhady OSN hovoří o 217 zabitých v důsledku demonstrací. Přesto původně sociální protesty se změnily v politické, když se je státní moc snažila potlačit a při tom zabila několik lidí.
Svou roli sehrála i média
Arabské jaro v Maroku. Autorem snímku je Magharebia.
Především po Facebooku začala komunikace mezi lidmi, kteří protestovali proti režimu prezidenta Ben Ali, který stál v čele Tuniska od roku 1987, kdy v nekrvavém převratu za pomoci lékařů svrhl předchozího prezidenta Habib Bourguiba. Ti, kteří neměli přístup na internet, se informace dovídali prostřednictvím satelitní televize Al-Jazeera, Al-Arabiya či France 24. Vláda se snažila zastavit tok informací výpadky proudu a internetu, zatýkala bloggery, aktivisty, ale lidé dělali cokoliv, aby videa a informace mohli umístit na internet.
Protesty byly spontánní, přesto byla vidět jistá organizace. Podařilo se jim svrhnout autoritářského prezidenta Ben Ali, který 14. ledna 2011 uprchl do Saúdské Arábie. Revoluce se postupně přelily téměř do všech zemí v severní Africe a na Blízkém východě.
Dva roky po začátku Arabského jara napětí v arabském světě mnohde nepolevuje. Občanská válka v Sýrii i nadále pustoší zemí a vyhání statisíce obyvatel ze svých domovů. V Egyptě se politické moci ujala armáda a vytvořila přechodnou vládu. Impuls pro začátek Arabského jara můžeme definovat, jeho konec je nicméně stále v nedohlednu.
Barbora Sedlářová
Zdroje
Al-Jazeera www.aljazeera.com
Idnes.cz www.idnes.cz
MZV ČR www.mzv.cz
Český rozhlas www.rozhlas.cz
KYZIVÁT, Jan. Arabské jaro 2011 − změny režimů. Případová studie Tunisko, Egypt, Sýrie. Praha. 2012. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta mezinárodních vztahů